BOUDA

Přimda



Kalendář

<< srpen 2020 >>
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

Novinky

Plžík s Borůvkou se opět vydaly na cestu, počtěte si jejich příspěvky ...

Po roce zas, přišel ten čas,
kdy do kasy boudy
přispěj s úsměvem zas ...
 
číslo účtu: 651 777 6001/5500
členové T.O. Pravé poledne: 500,-
ostatní kamarádi a kamarádky: 300,-

Odkazy

Bobešovo výlety do hor [›]
Kolibříci [›]
Foto Domažlice [›]
Fotoalbum Picasa [›]
PS Ptáčata Domažlice [›]
Octoginta Octo [›]
Krumlovský vodácký maraton [›]
PingFest [›]


Cesta na jih a závěr naší cesty

No, tak cestu nahoru nad vodopády jsem nakonec z dostatku soudnosti a rozumu vzdala,... přeci jen pustit se v jednom mezi možná pár divokých slonů, nemoci se vydrapat z tůně a tak jsem si to tedy odpustila. Libuš by čekala 30 km jinde a při mým štěstí, znám se :).. by se něco přitrefilo. Ale to vůbec nevadí, protože mapku mám v deníku a je třeba si nechat něco na příště. Ale pokud tohle náhodou bude někoho zajímat, rozhodně se ozvi, bude to úžasný místo!!!

 

A my se tedy hnuly směrem na jih, konečně zkontrolovat oceán, jestli je takový, jak se o něm povídá a píše. Je to ještě větší zážitek než jsem čekala. Jako milovník skalnatých hor moře prostě neumím docenit, ale musím přiznat, že oceán je jiná liga. A každému bych tenhle zážitek skutečně přála.

 

Měly jsme hodně větrno a 2-3 dny jsme neviděly ani vyjet rybáře, takže to na nějaký velký plavání nebylo, ale zase to bylo na vyřádění se s místníma ve vlnách... a že byly řácký!

 

Městečko TANGALLE se stalo naší další zastávkou na 4 krásné dny. Kdo by se taky někam harcoval, když z postele jsme to měly na pláž 35 (slovy: třicet pět) kroků. A po ránu i večer jsme na pláži byly my dvě a naše tříhlavá smečka psů – Lajka, Dášenka a Žeryk. No a přes den se tam objevila noha turisty pohodáře a tlapa pár dalších hafanů.

 

Libuš měla respekt z vln a tak si courala svoje bílé kotníčky a já jí nemohla umluvit, ať překoná ty první dvě velký vlny, a že ty další už jí budou jen nadnášet... v tom jsem od jedné z vln koupila takovou facku, že mě šiška bolela ještě večer (ale nedala jsem to na sobě znát :) ). Volám na Libuš "Pojď, je to bájo, nestůj tam" a Libuš jen s cynickým úsměvem odpověděla: "Dyk ty stejně přijdeš sem ke mě"... a taky jo. Jezdila jsem tam jak rejžák po podloze, nevěděla kde je dno a nebe... přišla vlna, semlela mě pod sebe a vyplavila mě jako velrybu až půl metru za Libuš (která si cachtala pořád ty kotníky). Hrozně se mi tlemila a já vlastně taky. A tak hurá znova do vln

 

Oceán má neuvěřitelnou sílu, je to jiná podívaná, jiná energie, než kterou vám ukáže "pouze" moře. Občas jsem se v noci vzbudila s pocitem, že vodu musím mít už pod postelí...

 

Smutné pak jsou ty katastrofální dopady tsunamy z r. 2004, kolem silnic a cest: hrobečky, lodě někde v prostoru, daleko od moaře a když se pak dáte do řeči s chlapem, co není žádnej chudinka, (bejvalej mariňák) a povídá o tom, jak hrozné to bylo a na to naváže vyprávěním o místních poměrech o občanské válce... je to sice mrazivé vyprávění, ale dokreslí vám to kulisu ke všemu s čím se setkáte, o čem jste četli a naopak se dozvíte to, o čem jste neměli ani tušení a vy nechápte, že se to neví ve světě.

 

Ale zpátky na veselejší notu, tohle byste nám nikdo nezáviděl :)))

 

Dole na jihu jsme si stříhly pár výletů, hezkých výletů.

 

Na nejjiším cípu Cejlonu jsme z 50m majáku střežily nekonečný, hřmící oceán... Ten výhled se popsat ale nedá.... Z majáku je pomocí radaru hlídána dopravní situace velkých lodí a kluci mariňáci mají vedle radaru malou českou vlajku. A tak když jim odpovídám, že jsme z Čech (otravům pak motám hlavu tím, že jsme z Chodska a to jsou pak v řiti a neví, ale jakoby věděli, kde jsou Čechy... pár tušilo, pár vědělo, ale co, já taky nevím, kde leží Wyoming) kontrolujeme správnost barev s mým batohem. Užít si ten výhled jen s větrem kolem nás bez turistů byl skvělý zážitek!

Hlídáme Indický oceán, paráááda :)

 

BLOW HOLE – je další prima místo, a zase aspoň pár minut bez lidí. Gejzír, který nevyvěrá z vnitra země, ale je tvořen průrvou mezi skalami, který čeká, jak velká vlna mu přijde z moře a ta se pak cestou přetvoří jen na mlhu, mžení a nebo pořádnej šupec vody, který když foukne vítr vás zleje... Libuš šla asi 5 kroků za mnou, stihla jsem se včas ohlídnout a vidím, jak koupila sprchu na uvítanou... jak jsem se smála! Dobrý den, Libu, vítej :)

A tak zasedneme do "bezpečí" a sledujeme, co se bude dít dál... jenže byl klid a tak jsem zvědavě sešla se podívat jak to tam dole vypadá a v tom přišla extra porce vody. Karlovarské studené vřídlo, když do něj foukne vítr... než jsem se stihla otočit, byla jsem komplet turch – zpředu, zezadu a od hlavy po paty. A íčko ten výtlem Libušky... škoda, že nikdo další už takovou dávku nedostal.

Seděly jsme a sledovaly další zvědavce.... ale nejspíš nejšpinavější a nejsmradlavější jsem byla já... a popírat to nebudu :)

Podívaná to byla moc pěkná, přestože u "vstupu" byl mamlas vylitej jak váza... nemohl ani mluvit. Bohužel jsme takovejch vypítek potkali víc a zhulenců taky pár.

 

Galle – přístav z 16. století, který vybudovali Portugalci. Hezké místo, s naprosto odlišnou architekturou (v hist. části), jinou atmosférou, ale taky s mrakem lidí, kterých tu bylo možná víc než much v kravíně. A tak se tu dlouho nezdržujeme.

V Galle taky potkáme pár chytráků, kteří se snaží nám dobře poradit... to víš, ty nám tak budeš něco povídat, ty šmejde... Prostě ty města nám nejdou a nechce na tom nic měnit a taky se přesouváme zase zpět za naší psí smečkou.

 

Jedeme vlakem ve 3. třídě, kam si kvůli nám z druhé třídy přesedne 16 letý kluk.Zkrátím to, šel rovnou k věci... má šmajchl kabinet se svoji dívkou, ale na zítra by to zařídil, a já si tak můžu užít další minutový sex :D... myslela bych si, že si ještě myslí, že ho má jen na čůrání, ale ouha...

Někdo by jim tu měl udělat, hochům, sexuální osvětu, ale přenechám to na někoho jiného :).

 

Další tip na místo, kde bysme o turistu neměly zavadit bylo městečko M.... a já íčko nevím, jak se to jmenovalo. Je to kus nad Negombem. Mít s sebou stan, rozhodně by to bylo skvělé místo. Ani jinde tak otravní tuktukáři si nás tu nevšimli. A my si nevšimly turistů. Jenže bez stanu jsme měly celkem honičky sehnat ubytko – jakýkoliv za rozumnou cenu. Hotely s ubytkem od 6500 rupek... no páni zlatý, tolik jsme už ani neměly a i kdyby měly, tak jim to nedáme... klimačku nepotřebujeme a zlatý kliky taky ne :)

Levnější ubytko za 2500 rupek jsme našly, ale byla tu tma a vypadala, že byla dlouho před námi a bude dlouho po našem odjezdu... maník, který údajně vlastní tenhle guest house, nám ale pak sehnal tuktuka (divné je, že o naše peníze nestál, zřejmě jsme v té tmě přehlédly ceduly s nápisem: PRO MAMON ZAVŘENO).

 

A tak jsme v blížící se noci hledali s tuktukářem něco, kde složíme hlavu (v záloze jsem měla "školící středisko pro zdravotní sestry").... no, vypadalo to, že jezdíme od čerta k ďáblu – od černýho k černějšímu :)... a jak to dopadlo??? Neuvěřitelně a pořád se tomu hrozně směju a kroutím hlavou... a Libu taky :)

Hodně míst na S.L. zařizuje svatební obřady, hostiny, ubytka pro náročnou klientelu ze západu... a my.... my skončily ve svatebním apartmá :)))

Postel, na které by se dala cvičit okresní spartakiáda, televize, 2 sprchovací hlavice za sprchovou zástěnou, evropský záchod, klimatizace, lednička na pokoji a pikolík, který nám nabízel různé nápoje...no, a tenhle neuvěřitelný luxus nás stál 2000 rupek a to si skoro i myslím, že tohle by neměl ani hotel za těch 6500 rupií.

Jako zážitek to beru, ale jinak to byla zlatá klec... a tak nezbejvá než se přiblížit k letišti a poslední chvíle do odletu přežít v Negombu.... a ono to nakonec vůbec nebylo marné. Takže poslední chvíle s místní, přátelskou ženou, kdy se dozvídáme další a další zajímavosti a užíváme si příjemné dopoledne.

 

Cestou domů se stavujeme doprohlídnout zbytek Bělehradu, který se mě osobně moc líbil a jsem ráda za tuhle zastávku. Pěkně si tu nacpeme břuch masem – výtečná pljeskavica v housce, masný huby, lahváč v ruce a sluníčko nad námi. Prima dopoledne.

Kostel svatého Sávy až bude hotov, bude moc hezký, v současné době chybí dodělat interiéry.

 

Cestou zpět na autobusák procházíme kolem domů, kde sídlil král, dál kolem sídla prezidenta, úřadu vlády a to ticho u těhle míst v jednom místě i mrazí. Před sídlem vlády jsou po obou stranách ulice domy, kde se v boji o samostatnost státu musely řádit rakety nebo co já vím, co...,ale ty rozbité železobetonové stavby moc pozitivně nepůsobily. Jestli to tu má stát, jako připomínka té doby? Netušíme. V jednu chvíli jsme si říkaly, jé, to je dobře, že jdeme tady po tutom chodníku, aspoň na nás nic nespadne, ale když jsme přešly dům a Libuš se ohlídla, zjistila, že jsme prošly pod ještě hůř zdemolovaným domem.

 

A to je tak asi všechno :)

 

Když se řekne Srí Lanka, zobrazí se mi čajové plantáže, hučící oceán a pohoda v Tangalle a na majáku...

Úžasná příroda, ale ani tak nezařadí SL na první místo "mých" oblíbených zemí. Je to jako mít možnost chodit do hezké, luxusní kanceláře, ale potkávat se tam s lidma – občas moc fajn, ale i občas taky takovejma, že vám zkazí náladu. To je pro mě lepší mít normální kancelář, ale skvělé lidi v ní. Když má člověk srovnání a má laťku po Barmě hozenou tak moc vysokou, těžko se překonává.

Je to země s úžasnou přírodou a nemít srovnání, budu o ní pět dlouhé básně :)

 Cestování zdar!

HOWK :)

Zdraví Plha