Stubaiská lýže 3 150m
Stubai - Rakousko, 11. až 13.1.2008, nejvyšší bod 3 333m n. m.
Foto převážně od Mirece.
První posádka: Leňous, Pavla, Plha, Ráďa, Mirec.
Druhá: Borovice, Andrea, Hanka, Pražák Vojta, Sympaťák Pražák Standa
Komentář doplní děvčata z první posádky. Zkontrolujte to tu později ... :o)
- 17.1.2008 - jsem přidal fotky od Pavly (Mirec)
- 27.1.2008 - jsem přidal fotky od Plhy (Mirec)
- 29.3.2008 - přidána reportáž od Plhy - zatím neproběhla korektura hrubek (Kolda)
Reportáž psaná Plhou
Naše výprava za lyžovačkou do Rakous se zařadí mezi další vydařené akce.
Kvůli Pavlouši hláškám zvažuji koupi diktafonu. Jako se kdysi na škole psávaly do bonzbloku hlášky spolužáků, tak takhle bysme měli zavést kvůli Pavluše.
Když jsme v pátek večer po opulentní večeři zasedli a začali hrát slovní fotbal, tak se ukázalo, že Pavla je neporazitelná. Jenže jen díky tomu, že fikslila jak to jen šlo. Asi ani fundovaný jazykovědec by to nepovažoval za novotvary. Jestli je tak vycepovaná z hraní s Dádou....??? tak chudák Dáda!
Ale to jsem přeskočila už do Rakouska.
Než jsme vyrazili museli jsme ještě vyrobit rakev na lyže, protože jsme sehnali jen malou. Na parkovišti za „obchoďákem“ na Koze jsme vypadali jak bezdomovci. Vyskládali jsme věci (pro 6 lidí) z auta na nákladovou rampu, a začali s výrobou. Míreček vyndal obr roli smršťovací folie a všechny čertovský prkýnka jsme zabalili. Jak to vypadalo je vidět na fotkách. Bezva nápad, který ovšem některým členům z druhého malého vozidla (VW Passat) ležel dlouho v hlavě. Borovice, která se přiznává k občasným cvrnknutím do trenek, si i tentokrát cvrnkla a stačil jí jediný pohled na naši ski rakev.
Borovice sehnala báječné ubytování na privátě. Chlív s kravkama hned u baráku, a kdo neměl rýmu, tak to nejen viděl, ale cítil po celém domku. Paní domácí byla moc příjemná a s cenou za 15 éro se snídaní za noc byla i moc hezká a štíhlá :o)
Cestou tam jsme se stavěli nakoupit pitivo. Ráďovo volba koupit levnou vodku a na ráno pro případ zhoršení zraku přikoupil ještě mrkev. Tak levná, aby to bylo na hůl a psa to ale nebylo. Vodka se lila do oblíbených botiček, které domácí měli, takže nám i šmakovala (a svědčí o tom i 3 vypité lahve za večer) Mírovi noční povídání si s umyvadlem vydrželo až do rána. Mírečkovo stav se rázem zhoršil, když mu Leňousek „vynadala“, že se ožral jako hovád, a kdo to ráno odřídí. Takže ho to kopalo ještě víc, to ale Ráďa se svojí náturou neustál a tak přišel k nám do pokoje a povídá: „Holky, máte tady jedno místo?“ Já s Pavlušou na manželské posteli a Borovice (momentálně spí za mými zády) na sólo lůžku. ?????? Ne, my jsme tu 3 ---- otočím se na Borovici, teda 4. Kdo byl ten čtvrtý na našem třílůžáku, nevíme ani jedna :o)))
Všechny jsme se shodly, že jsme toho moc vlastně nenaspaly a že pokud ani druhou noc nebudeme moc spát, sejdeme se na jednom pokoji a budeme kecat a mastit karty. ... Tma jako v rakvi, ticho jako v kostele,..... A pak ve dveřích Leňousek v pýžu a povídá: „Holky, vstávejte“. Kouknu na ní povídám: „Copa, Ty nemůžeš spát?“ Hm, tak jdeme hrát karty. Leňus: „Ne, je 7.15, vstávejte :o)))“ Nám nezvonil budík a my zmatený na tý samotě myslely, že jsou tak tři ráno.
Ráno po vydatné snídani při pohledu z okna, zjišťujeme, že napadlo dobrých 20 – 30 cm sněhu. Pražský malý Passat měl řetězy už z večera, když se vraceli z večeře v údolí. Nás to ještě čekalo, všichni jsme to měli jako premiéru. Pak padla hláška vracející se k našemu originálnímu skiboxu. Jestli budete mít řetězy jako box, tak jsme na vás zvědaví. Hlahol po celé místnosti, a Míreček pohotově odpovídá: „nene, my si na tu folii uděláme uzlíky“....
Dva dny báječného lyžování. První den nebylo úplně nejlíp a lanovky jezdily s dvouhodinovým posunem, foukal poměrně slušný vítr a po celé oblasti se válely mlhy jako na blatech. V jednu chvíli se nám s Leňouskem ztratila z očí i Pavluša, která měla silničářskou bundu na sobě a stála pod námi možná 15 m, já jako sportovní neuměl, ale s chutí do všeho jsem si to takhle šinula dolů, mlha, vůbec nevidím terén, plotny a ani hrany koryta, zjišťuji, že lyže nejsou nabroušený, ale já začínám být celkem dobře naostřená. Slzy mi tečou z očí, vítr fučí a já nabírám proti své vůli na rychlosti...... jééé, tady asi bude hup dolů z koryta a tak radši v plný rychlosti padám a svoji váhou vytvářím kráter, ale ustála (teda useděla) jsem to, nic zlomeného. Poprdlávám dolů. V podstatě to bylo takový trošku adrenalinový ježdění v neznámu.
To si ale uvědomujeme až druhý den, kdy je na kopcích skoro půl metru prašánku a občas vykoukne sluníčko. Vrtulníky nad námi odstřelují v okolí lavinová pole a my si užíváme konečně alpské lyžování. Kdyby nám s Leňouskem někdo včera ukázal co jsme sjely za hustý mlhy, tak bysme mu asi daly dechnout, že jí ještě má. Obě věční začátečníci, ale dýlku i strmost kopce zakryla mlha a my prostě se sunuly dolů. Při první odstřelené lavině se Leňa lekla tak, že se „odstřelila“ taky a do toho prašánku se taky podepsala luxusním kráterem. Průběžně se na kopci potkáváme a míjíme s druhou partou, všichni jsme vysmátí, unavení, ale medíme si.
Před poslední jízdou Leňousek s Pavlušou jdou do hospůdky zkontrolovat jestli se náhodou neobměnil nápojový lístek a já s Mírečkem a snowboaďákem Ráďou Lesapánem si dáváme poslední jízdu. Všichni máme unavený nohy a už se jen tak zvolna chceme svézt dolů, rozloučit se se sněhem a horami. Ráďa volí trasu - trasu smrti. „Hele, to vyjedeme až pod tím prudkým co jsme jezdili.“ Hahaha, Šance jsou rovinka, široká a upravená sjezdovka a to prudký byla téměř rovinka ve srovnání s tím co na nás čekalo. Krpál jako fík, plotny, úzký koryto. Kluci už na to koukají a když vidím ten děs v očích, ani se mi nechce se přiblížit na hranu sjezdovku. Ráďa se omlouvá, že to fakt nevěděl, a že už se to objet nedá. Zhluboka vydechnu a rozjedu se rovnou aniž bych se na tu hrůzu podívala. Těch sprostejch slov, ty volů a dopr-PÍP-, uf, hekání! To je teda masakr. Sotva se mi povede trefit oblouček, objevuje se obří plotna. Nohy se mi klepou, studený pot se mi objevuje po těle a já se začínám mezi nadávkami modlit.
Sjedeme dlouhej flák a narazíme na tu „prudkou“rovinku, kterou jsme měli podjet. Když jsme dojeli, oddechli jsme si, já poděkovala Ráďovi za končně pořádnej kopec na můj vybroušený styl, ale hlavně oběma, že na mě počkali a nenechali mě v tý zoufalosti samotnou. Dole to s očima navrch hlavy popisujeme holkám a všichni děkujeme, že jsme to bez úhony přežili.
A kdo by si myslel, že naše dobrodružství skončí na kopcích Stubaie, tak se mýlil!
Při cestě zpět zjišťujeme, že jsme všichni spoléhali na slíbenou navigaci a tak autoatlas bere jen Pavluša. Unavení brejlíme potmě do mapy a dohadujeme se, kde sjet z dálnice. Ráďa si prosadí svou a tak jedeme ještě na okružní cestu Mnichovem. Všichni se shodujeme, že Mnichov určitě vydá na samostatnou cestu, projíždíme historickým centrem, všude jen pěší stezky pro chodce,taky jedeme po nejdražším bulváru, .... Motáme se dobu za Mnichovem .... Nakonec ale po dlouhém bloudění se napojíme na cestu, kterou jsme si to měli mastit už před 2 hodinama. Smekám lyžařskou helmou před Mírečkem, který nepodlehl ani únavě ani nervozitě či panice a odvezl nás domů.
Pokud jsem něco opomněla, omlouvám se, ale jsou to dva měsíce a já při pohledu z okna, kdy sněží vzpomínám, jak to byla príma akce.
Ještě poukazuju na Pavlouši potapěčský brýle, který sice koupila v krámu s lyžařskýma věcma, ale s obrovskou slevou. Až se na Babčáku na rymíce bude mihat šnorchl a pak se vynoří někdo s potápěčskýma brejlema, tak je to Pavluša... Ta prostě umí dobře nakoupit, tomu se říká dvě mouchy jednou ranou. Kdo si je bude chtít na léto půjčit, hlaste se včas, Pavla má připravený pořadník.
